V supermarketu jsem viděla, jak se k prodavačce chovají 10leté děti. Hnulo mi to žlučí a hned jsem zakročila

Nedávná návštěva supermarketu se pro mě změnila v poučnou lekci o tom, kam se poděla základní slušnost. Už dlouho pozoruji, že u dětí ve věku kolem deseti let se jaksi vytrácí respekt k dospělým a povědomí o základních pravidlech slušného chování. To, co se odehrálo u pokladny, však překročilo všechny meze.

Sotva jsem skončila v práci, věděla jsem, co mě čeká. Supermarket mám po cestě, tak se nákup potravin rovnou nabízel. Čas jsem si ale nevybrala ideální. Po druhé odpolední to je vždy tak trochu hra o přežití. Děti, studenti, dospěláci, kteří mají čerstvě po ranní a mají stejný nápad jako já, a do toho zmatení důchodci, kteří si po návštěvě doktora vyjeli na nákup. Prostě účast půlky města. Fronty sahají až k regálům a vzduch je vydýchaný. To jsem ale netušila, že mě v obchodě zarazí úplně něco jiného, než jeho obsazenost. Myslela jsem, že mě rozčílí už jen čekání, ale skutečná žluč se mi zvedla až u pokladny.

Drzost u pokladního pásu

Konečně jsem se doplahočila s košíkem k jedné z otevřených pokladen. Světe div se, i ty samoobslužné byly plné a lidé stáli frontu větší než u klasické pokladní. Přede mnou se najednou objevila skupinka tří kluků, zjevně ve věku kolem deseti let. Měli plné ruce sladkostí, čipsů a energetických nápojů a snažili se to všechno najednou vyložit na pokladní pás. Chování, které předvedli vůči paní prodavačce, se nedá nazvat jinak než hulvátské.

Jejich komunikace s ní byla od první vteřiny šokující. Nejenže se nikdo z nich neobtěžoval pozdravit, a to už v tomhle věku musí vědět, že se to dělá, ale místo aby zboží normálně položili, házeli ho na pás tak, že některé věci se odrazily od pásu mezi zboží u poklady. Silné řeči radši ani nekomentuji.

„Tohle je moje!“ řval jeden na druhého a při tom, jak se strkali o místo u pásu, shodili krabičku žvýkaček na zem. Ani se nepohnuli, aby ji zvedli.

Paní prodavačka, starší žena těsně před důchodem, se snažila zachovat klid a profesionalitu. Slušně je pozdravila, ale kluci dělali, jako kdyby tam nebyla, jednoduše ji ignorovali v přímém přenosu. Jeden ještě viděl čokoládu u kasy, tak se pro ni natáhnul, ale ta následně spadla přímo do prostoru k pokladní. Když se pro ni sehnula, aby ji naskenovala, mladík na ni apeloval, že ji nechce a nehodlá „žrát“ něco, co se válelo na zemi. Prodavačka čokoládu dala stranou a pokračovala v načítání zboží, které kluci měli na pásu.

Jejich reakce? Smích, drzé poznámky, hlasité tlachání a naprosto nulový oční kontakt. Chovali se k ní, jako by tam vůbec nebyla, jako by snad nebyla ani člověkem. Jen něčím, co musí vytrpět, aby si konečně dali to, pro co si šli. Jeden z nich si dokonce povzdechl dostatečně nahlas, aby ho slyšel celý supermarket: „Bože, to je věčnost.“ A když došlo na placení, druhý kluk se neobtěžoval ani podívat na prodavačku, která se zeptala, jestli chce tašku, jen mávl rukou: „Jasně.“ Absolutní neúcta. Nevěřila jsem vlastním očím, to jsme takoví byli kdysi i my?

Musela jsem zakročit

Když došlo na samotné placení, mladíci vytáhli drobné a místo aby to spočetli, vysypali peněženku pokladní pod nos stylem: „Jestli chceš peníze, tak si je spočítej.“ A to už jsem bouchla. Hnulo mi to žlučí.

„Tak takhle ne, pánové,“ řekla jsem dostatečně hlasitě, aby mě slyšeli i přes jejich hlučné tlachání. Otočili se, evidentně zaskočení, že je oslovil cizí dospělý, který nepatřil k personálu.

„Copak?“ odsekl ten nejdrzejší, zatímco se snažil cpát tašku plnou sladkostí do batohu.

„Já ti dám copak! To neumíte ani počítat, frajeři?“ řekla jsem klidně, ale důrazně, a přešla k jádru věci. „Když jdete ke kase, říká se, vážení: „Dobrý den“ a když vám někdo podá tašku, tak se říká „děkuji„. A když platíte, dáte pokladní tu sumu, o kterou vás žádá! Není váš otrok, mámě byste tohle řekli?“

A bylo ticho. Najednou, jako když utne, spadla arogance. Nejmenší z nich se toho ujal. Omluvil se pokladní, spočítal peníze a dal jí je do poslední koruny, poděkoval a odešli.

Paní prodavačka se na mě podívala a v očích měla úlevu. „Děkuju. To jste nemusela, jsou to jenom kluci,“ řekla tiše. Mám pocit, že v tu chvíli za ni promluvila spousta prodavaček, které tohle zažívají denně a jsou zvyklé mlčet, aby si neudělaly problémy. Je mi líto, že musela tahle slova říct cizí zákaznice, a ne jejich rodiče, nebo já v roli jejich vychovatele.

Slušné chování je základ

Podobné situace jsou bohužel na denní bázi. V pubertě a na prahu dospívání se kluci v partě chtějí blýsknout, chtějí ukázat, že jsou cool, drsní a že si na ně nikdo nepřijde, ale i v touze po uznání by měly existovat jasné hranice. V jejich věku se utváří charakter a děti musejí chápat, že pravidla chování nejsou jen prázdné fráze, ale důležitá součást společenského života a že svět se neotáčí jen kolem nich.

Chování chlapců v supermarketu nebylo jen porušením etikety, ale selháním empatie. Měli by vědět, že „prosím“ a „děkuji“ jsou základy a že prodavačka není jejich otrok. Dnes, kdy chybí sociální kontrola, je na nás dospělých, abychom podobné chování neignorovali, protože slušné chování začíná u úcty k druhým.