Nechutný zvyk chorvatských řidičů dohání Čechy k šílenství. Dělají to všichni

Každý, kdo někdy vyrazil autem na dovolenou do Chorvatska, ví, že cesta po dálnici je jen zahřívací kolo. Skutečný zážitek začíná až ve chvíli, kdy sjedete z magistrály a ponoříte se do spletitých uliček chorvatských měst, kde se pravidla silničního provozu řídí spíš temperamentem než zákonem. A právě tady, mezi palmami, kavárnami a mořským vánkem, zažije český řidič kulturní šok, na který ho žádný autoškola ani předpisy nepřipraví.

Troubení všude, pořád, na všechno a na všechny. Troubení, které není varováním před nebezpečím, ale spíš jakýmsi jazykem místních řidičů.

Zatímco v Česku je troubení považováno zejména za poslední možnost, jak někoho upozornit na hrozící kolizi (a dle zákona jej lze užít výhradně k odvrácení hrozícího nebezpečí), v Chorvatsku je klakson univerzálním komunikačním prostředkem. Češi, kteří přijedou do Splitu, Zadaru nebo Dubrovníku, často nechápavě sledují, jak místní troubí při každé příležitosti: když se zdraví s kamarádem na přechodu, když dávají přednost, když chtějí poděkovat, když se rozčilují, nebo prostě jen tak, protože mají dobrou náladu. Troubení tu není výjimkou, ale povinností. A kdo netroubí, jako by nebyl.

První minuty v chorvatském provozu jsou pro českého turistu jako brána do jiné reality. Někdo za vámi zatroubí, a vy se modlíte, jestli jste omylem nepřehlédli stopku nebo vám brzy neupadne kolo. Jenže místo toho se ukáže, že za volantem sedí postarší pán, který právě zahlédl sousedku z vedlejšího domu a dává jí hlasité ahoj. O pár metrů dál troubí mladík na skútru, protože míjí kamaráda z dětství. A když se na křižovatce vytvoří menší kolona, ozývá se troubení ze všech stran – ne proto, aby vás někdo popohnal, ale protože je to prostě zvyk. Troubení je tu jako pozdrav, poděkování i způsob, jak si ulevit od nudy v dopravní zácpě.

U nás by s tímto zlozvykem Chorvaté tvrdě narazili

Pro české řidiče, kteří byli vychováni v duchu „troubíme jen v krajním případě“, je tohle chování naprosto nepochopitelné. V českých zákonech je zvukové výstražné znamení užité z legrace, na pozdrav nebo jako vyjádření radosti totiž přestupkem. V praxi to znamená, že když v Česku někdo zatroubí, většina řidičů zpozorní, ztuhne a začne hledat, kde je problém. V Chorvatsku je to přesně naopak – troubení je tu zvuková kulisa každodenního života a nikdo se nad ním nepozastavuje.

Pro Čecha je tohle všechno zprvu matoucí. První den v chorvatském provozu tráví většina z nás ve střehu, s očima na stopkách a nervy na pochodu. Každé zatroubení je signálem, že se něco děje, a když se ukáže, že jde jen o pozdrav nebo projev radosti, přichází úleva i úsměv. Po pár dnech si ale zvyknete a možná začnete troubit taky. A když se pak vrátíte domů, zjistíte, že vám to vlastně chybí. Ta spontánnost, radost a komunikace, která dělá z jízdy autem trochu společenskou událost.

Nejde jen o chorvatskou specialitu

Troubení jako forma komunikace je typická pro celý jih Evropy. V Itálii, Španělsku, Řecku nebo Turecku je klakson běžným nástrojem, jak dát najevo emoce, náladu nebo prostě jen přítomnost. V Neapoli nebo Istanbulu byste mohli mít pocit, že bez troubení by doprava vůbec nefungovala. Řidiči tu troubí, aby upozornili na svůj příjezd, aby dali přednost, aby vyjádřili nesouhlas, nebo aby si prostě ulevili. Je to zvyk zakořeněný v národní povaze; jižané jsou temperamentní, hluční a rádi dávají najevo, co si myslí.

Naopak na severu Evropy je to úplně jinak. Skandinávci, Němci nebo Rakušané považují troubení za téměř neslušné. V Norsku nebo Švédsku můžete projet celé město, aniž byste slyšeli jediný klakson. Řidiči se tu snaží být ohleduplní, klidní a vyhýbají se jakémukoli vyrušování. Troubení je tu vnímáno jako projev agrese nebo netrpělivosti a většina lidí by radši urvala volant, než aby zatroubila bez vážného důvodu. V Německu je troubení na pozdrav nebo z radosti notně pokutováno, pokud nejde o svatební kolonu nebo mimořádnou událost.

A jak je to jinde ve světě?

V Indii nebo Egyptě je troubení natolik běžné, že některá auta mají klaksony s několika tóny a řidiči je používají téměř neustále. V Asii je klakson často jediným způsobem, jak si v chaosu silnic vybojovat místo. V Americe je to různé podle regionu: V New Yorku se troubí často, v Kalifornii spíš výjimečně.

Každopádně až příště pojedete do Chorvatska a někdo na vás zatroubí, nepanikařte. Pravděpodobně vám jen přeje hezký den, zdraví kamaráda nebo dává najevo, že jste součástí místního koloritu. Troubení je tu prostě součástí života a kdo ho jednou zažije, už na něj nikdy nezapomene. A možná si z něj vezme i trochu té jižanské pohody domů. Troubení totiž není vždycky jen varování. Někdy je to prostě jen radost ze života, která však českým předpisům odporuje.