Poláci si zoufají. Pokud nezakročíme teď, je na řadě Česko. Nejvíce to odnesou děti

V Polsku už se dávno neřeší jen čísla na papíře nebo proslovy politiků o budoucnosti školství. Tamní pedagogové, rodiče i žáci čelí krizi, která s každým novým školním rokem nabírá na síle a zanechává hluboké stopy v celé společnosti. Téma, které ještě nedávno působilo odtažitě a týkalo se jen velkoměst, se stalo realitou v každé druhé škole.

Přetížení stávajících pedagogů, stárnoucí kolektivy, nízká atraktivita profese a zoufalé hledání mladých nástupců: To jsou znaky vzdělávacího systému, který se povážlivě blíží bodu zlomu.

Polsko trápí kriticky nízký počet učitelů napříč všemi předměty, nejvýraznější je to však v matematice, přírodovědných a cizojazyčných oborech. Data z loňského školního roku mluví jasně – pouze v Pomořském vojvodství chybělo odučit stovky hodin týdně, zejména polštiny a matematiky. Zatímco dříve se počítalo s volnými místy v řádu stovek, letos jich jsou ve školství již desítky tisíc. Ředitelé škol potvrzují, že ve výběrových řízeních často zůstávají inzeráty měsíce bez jediné reakce. Zaměstnanci jsou nuceni brát úvazek na více školách, chybí čas na přípravu, třídní aktivity mimo výuku mizí. V některých regionech chybí také školní psychologové, logopedi a další podpůrné profese.

Nízké platy, ztráta prestiže a sílící frustrace

Jedním z hlavních důvodů, proč se profese učitele v Polsku stala neatraktivní, jsou nízké mzdy. Nástupní plat v přepočtu jen mírně převyšuje hranici minimální mzdy a i po letech praxe zůstává mnoho učitelů na finančním minimu. Rostoucí inflace a zdražování životních nákladů krizi jen prohlubují. Starší kolegové hromadně odcházejí do důchodu nebo mění obor, mladí o povolání učitele nemají zájem, případně po prvních letech praxe ztrácejí chuť i sílu v systému zůstávat. Výsledkem je pak zvyšující se množství hodin, které učí lidé mimo svůj hlavní obor, narůstají přesčasy, vyhoření i frustrace. Rodí se začarovaný kruh.

Kvalita výuky klesá

Nedostatek učitelů a přetížení těch stávajících má přímý dopad na samotné děti. Ve třídách je méně individuální pozornosti, chybí možnost navazujících aktivit, zhoršuje se dostupnost doučování, podpor a podpůrného personálu. Výuka se odbývá, učitelé přebíhají mezi školami, nezůstává energie na inovace ani moderní pedagogické přístupy. Polskou veřejností silně rezonuje obava, že největší cenu za systémovou setrvačnost a nedůvěru ve vzdělání zaplatí právě příští generace – dnešní žáci, kteří dostávají podstatně méně pozornosti, než by ve vyspělém státě mělo být samozřejmostí.

Číhá stejná past i na Česko?

Jakkoli se může zdát, že polská situace je výjimečná a český systém je podle tradičních žebříčků stále „v bezpečí“, experti varují: Krizi zažíváme v menší míře už i u nás a při zachování současného trendu do ní spadneme naplno. Už nyní je kolem 10 % hodin na základní škole vyučováno pedagogy bez odpovídající kvalifikace. U středních škol je to téměř 7 %. Pokud stát a školství nezačnou okamžitě a systémově řešit příliv mladých učitelů, může být do deseti let až pětina všech hodin v Česku vedena neodborně.

Obzvláště kritická situace se čeká v matematice a přírodovědných předmětech, kde chybí zájem o studium učitelství i nabídka relevantního vzdělání. Velkým problémem je také věková struktura: Více než třetina učitelů je starší 55 let a bude v nejbližších letech odcházet do důchodu. Počet absolventů pedagogických oborů klesá, mladí nepředstavují adekvátní náhradu pro stávající generaci.

Pokud nezasáhneme včas navýšením počtu studentů na pedagogických fakultách, zlepšením pracovních podmínek, ale zejména zásadní změnou společenského statusu učitele, může se české školství za pár let ocitnout přesně tam, kde je dnes Polsko – v prostředí, kde děti dostávají už jen minimum z toho, co by jim škola skutečně mohla dát.

Dopady na děti: méně pozornosti, vyšší frustrace

Děti z takto přetíženého školství odcházejí nejen s horšími znalostmi, ale často i s antipatií vůči učení. Bez motivovaných učitelů chybí vzory, nadšení i individuální práce. Rostou rozdíly mezi žáky, znevýhodněné skupiny ztrácejí šanci dohnat vrstevníky a frustrace se přenáší i na rodiny. Čím déle budou stát a společnost odkládat řešení personální krize ve školství, tím fatálnější bude dopad na celou generaci.

Změna přístupu k učitelské profesi, finanční zlepšení i společenská prestiž jsou klíčem, pokud nechceme sledovat, jak ztrácíme nejen kvalitní vzdělání, ale i víru dětí ve smysl školní práce. Už teď je jasné, že pokud nezakročíme, situace v Česku rychle dožene tu polskou – a nejvíce to odnesou ti, kterým vzdělání může změnit život nejzásadněji: naše vlastní děti.