Přestěhovali jsme se do Chorvatska a konečně pochopili, co mají proti českým turistům. Teď je nesnášíme víc než Chorvati!

Když jsme plánovali přestěhování do Chorvatska, těšili jsme se na čisté moře, slunce, mentalitu Balkánu a příslib letní pohody, na kterou jsme z Česka nebyli zvyklí. Byli jsme připraveni přijmout zdejší atmosféru, naučit se základní fráze, respektovat místní zvyklosti a možná se i lehce poddat tomu slavnostnímu duchu všedních dnů, který tady cítíte i ve všední ráno v malé kavárně. Jen jsme netušili, že největší kulturní šok zažijeme ne od Chorvatů, ale od krajanů – českých turistů, kteří k Jadranu každoročně míří v desítkách tisíc.

Je zvláštní, jak dlouho člověku trvá pochopit, proč na Čechy místní hledí někdy skrz prsty. Zpočátku vám připadají jako „naši“, zkušení, chytří, ti, co vždy všechno propočítají, plánují a zbytečně neutrácí. Jenže čím déle tu žijete, tím víc si začnete všímat rozdílů, které do očí bijí při každém letním nájezdu. Najednou se stydíte promluvit vlastním jazykem. 

V porovnání s Poláky, kteří jsou často přívětiví, usměvaví a s místními až překvapivě splynou, působí Češi uzavřeně, arogantně a jako věčně nespokojený dav. Polák při objednávce v restauraci poděkuje, na pláži si rozloží ručník nenápadně mimo hlavní cestu, usměje se na děti a často komunikuje drobnou chorvatštinou. Češi jsou ale pověstní tím, že zásadně mluví jen česky, nahlas, někdy dokonce „napomínavě“, jako by byl každý, kdo neslyší jejich jazyk, z jiné planety. Když už Čech v restauraci promluví anglicky nebo chorvatsky, často z něj proudí vlna stížností na ceny, porce nebo počasí. V supermarketech je poznáte už z dálky – brblají, že vepřové je drahé, rajčata by v Kauflandu koupili levněji a že Chorvati mají z turistů jen byznys.

Češi jsou oproti místním výrazně méně komunikativní

Balkánci vás zdraví i v drogerii, dvakrát se zeptají na zdraví rodiny a nabídnou kávu, i když jste úplný cizinec. Čeští turisté často ani nepozdraví, nebo rovnou začnou debatou o tom, kde se co dá koupit levněji. Hovor na ulici se omezuje na strohé dotazy směrem k obsluze apartmánů nebo na předávání nákupních tašek po rodinných skupinkách, které pro jistotu nakupují zásoby v Lidlu a pátrají po akci na pivo. 

Pokud chcete zažít pravý kulturní šok, zkuste si na chvíli sednout v centru města nebo v přístavu a sledovat, kolik turistů se chová podle základních společenských zvyklostí. Chorvati jsou většinou věřící, na ulici si dávají záležet na slušném odívání. Do kostela chodí v neděli i mladší generace a z pochopitelného respektu nechodí ani po městě v plážovém oblečení. Češi naopak s klidem chodí pro zmrzlinu přímo z pláže, v plavkách a s pivem v ruce. Je jim jedno, že jdou mezi místními, kteří míří do chrámu nebo na rodinnou večeři. To, co je u Chorvatů znamením důstojnosti, je pro Čechy nepochopitelnou zvyklostí.

Stolování je pro Chorvaty každodenní rituál

A pak je tu vztah k jídlu, který je v Chorvatsku téměř posvátný, zatímco u Čechů spíš „taktika přežití“. Místní si potrpí na čerstvé ryby, zeleninu z trhu, domácí víno a pečlivě vybrané suroviny. Restaurace slouží nejen k jídlu, ale i k setkávání, povídání a sdílení – proto tam vidíte partu přátel nad jedním zákuskem celé odpoledne. Čeští turisté většinou nakoupí v supermarketu zásoby na týden a doma si vaří instantní polévky, dojídají řízky přivezené z domova na střídačku s játrovými paštikami a konzervami. Jít na večeři do restaurace je pro mnohé zbytečný luxus a když už, často slyšíte, že doma by za jídlo utratili polovinu.

A když dojde na večerní program, tam dojmy teprve kulminují. Spousta Čechů na dovolené holduje alkoholu bez ohledu na kulturu nebo tradici dané země. Zejména v menších letoviscích zažívají místní nekončící noční burácení z balkonů a opilecké ódy z otevřených apartmánů. Většina tuzemských návštěvníků je prostě přesvědčena, že dovolenou je třeba si užít naplno a se vším všudy. Jenže kde je slyšet čeština, často následuje tichý povzdech nebo rovnou viditelný ústup místních obyvatel.

Jiný kraj, jiný mrav?

Češi jsou veskrze ateistický národ. Je to vidět i v běžném chování, ironie je naším národním sportem, špetka pesimismu a nespokojenosti téměř povinností. Oproti tomu v Chorvatsku najdete víru nejen v kostele, ale i v běžné konverzaci a v atmosféře pohody mezi lidmi, kteří si života umějí více užívat a ctít okamžik. Češi jsou skeptičtí, málokdy spontánně chválí, většinou hledají mouchy, kritizují. Ostatní národy, třeba Poláci nebo Slováci, jsou si často mnohem blíže s místními, jsou vřelejší, společenštější a větší pohodáři. Možná to zní tvrdě, ale když žijete v Chorvatsku déle, začne vám show českých turistů opravdu vadit. Nejsou tak sympatičtí, jak jsme bývali zvyklí doma. Jako místní je poznáte na sto metrů podle hlasu i chování.

Naše nově nabytá znalost chorvatského způsobu života nám otevřela oči. Lokální rituály, víra a úcta k místu nejsou přežitkem, ale základem životní spokojenosti. Člověk, který pozná skutečné hodnoty pohostinnosti a schopnost netlačit na pilu za každou cenu, už se nikdy nebude chtít vracet ke zvykům, jako jsou řízky z domova nebo smlouvání o ceně magnetu na lednici.

Možná je to jen dovolená pár týdnů v roce, ale pro místní je to jejich život, jejich ráno, klid a víra v lepší zítřek. Stát se na chvíli „jedním z Chorvatů“ znamená chápat, že dovolená není o co největší úspoře a vypitém pivu, ale o tom být na chvíli slušným hostem v domě, který vám otevřel dveře.