Češi jsou největší patolízalové Rusů. Smutný pohled cizince při procházce ze Staromáku na Karlův most

Už od začátku devadesátých let patří ke smutnému koloritu staré Prahy, že její nejkrásnější kouty okupuje kýč a do očí bijící nevkus. Královská cesta, kterou ročně proudí miliony turistů z celého světa, je lemována obchůdky s obskurním zbožím. Místo výrobků s puncem českého umu a tvořivosti si návštěvníci mohou koupit leda tak v Číně vyrobené napodobeniny ruských matrjošek s podobiznami diktátorů, fotbalistů nebo hvězd popkultury.

Je paradoxní a smutné, že země, která si prošla několik desítek let trvající ruskou okupací a jejíž obyvatelé mají k Rusku stále vysoce ambivalentní vztah, se navenek před svými návštěvníky prezentuje kýčem v podobě sovětských vojenských uniforem, čepic a dalších artiklů pověstného východního nevkusu. Geografických a politických poměrů neznalý cizinec, pojídající při své procházce Prahou původem rumunský trdelník v ceně večeře v luxusní restauraci, se tak může stále domnívat, že naše země stále patří do ruské sféry vlivu.

Ruský folklor

Procházka ze Staroměstského náměstí na Karlův most už dávno není cestou, kde by se člověk setkal s jakoukoliv českou stopou, ale jakousi poutí do světa ruského folkloru. Obchody se suvenýry nabízejí matrjošky všech barev a velikostí, mnohdy vyobrazující jedny z nejodpornějších postav v dějinách lidstva jako jsou Stalin, Lenin nebo současný ruský diktátor Vladimir Putin.

Přitom tato místa kdysi lemovaly jen skromné krámky, řeznictví nebo hospůdky. Matrjošky, čepice a další bezcenné cetky se začaly objevovat až v 90. letech. Od té doby jich neubývá, jen byly doplněny o další turistické pasti, které jsou známé i z dalších turisticky exponovaných míst. „Nejdřív to byly malé kavárničky, pak to začalo. Matrjošky, čepičáři a podobně,“ popisuje paní Procházková, která žije v jedné z ulic na Královské cestě už od roku 1977.

Kulturní antropoložka Barbora Půtová ve své knize, která se věnuje Královské cestě, popisuje tuto ulici jako bulvár, který byl historicky vždy lemován obchody. Dnes je však podle ní nastavena tak, aby zboží a služby odpovídaly vkusu turistů. Suvenýr jako takový není podle ní špatný artefakt, jeho podoba je ale silně diskutabilní. Typickým suvenýrem se stala právě matrjoška. 

Mýtus autenticity

Na obranu Čechů je třeba zmínit, že obchody s otřesnými suvenýry neprovozují oni. Podnikání v pražském turistickém ruchu je tradiční dominantou podnikavců z bývalého východního bloku, Balkánu nebo Asie. Obchody jsou často v dlouhodobých pronájmech (paradoxně často v domech v majetku Prahy 1). Jejich provozovatelé tak mají prakticky volnou ruku.

Problém je, že své zboží často maskují jako “české“ , protože stačí přelepit ruskou ušanku nálepkou Bohemia Crystal a zázrak je na světě. Výsledek? Kýč bez identity. Na vině je ovšem i nízký standard turistů, kteří tvrdí, že chtějí “autentický český zážitek“, ale končí u matrjošek s Putinem. Mnoho návštěvníků se spokojí s lacnými cetkami bez zájmu o skutečné české dědictví. Sofistikovanější návštěvníci však jen kroutí hlavou.

Královská cesta dnes například podle historika Richarda Biegela vypadá spíš jako výprodejový bulvár než místo s odkazem. Pokud se tím máme reprezentovat, je to pro nás jako národ vizitka bídná.

Začarovaný kruh

Mohlo by se na první pohled zdát, že Praha prostě nemůže nabídnout turistům víc než matrjošky, trdelník, parodii na absinth, thajské masáže nebo guláš za pětistovku. Zdání klame, existují mraky výrobců kvalitních, autentických a krásně řemeslně zpracovaných suvenýrů. Jenže čeští skláři, řezbáři nebo perníkáři mohou těžko cenově konkurovat lacinému šuntu z Asie. Navíc si nemohou dovolit platit drahé pronájmy v centru, které se kolikrát šplhají i do vyšších statisíců korun za pár metrů čtverečních.

Nápomocní nejsou ani pražští politici a úředníci, kteří nad turistickým “Disneylandem” raději přivírají oči a tiše ho tolerují, aby náhodou neohrozili miliardové příjmy, které z turistů hlavnímu městu každoročně plynou.