Toto je nejtrapnější české příjmení z pohledu cizinců. Při jeho vyslovení se červenají studem

Představte si, že letíte na dovolenou do Londýna. Na pasové kontrole vám imigrační úředník pohlédne do cestovního dokladu, usměje se a potlačuje smích. Ne proto, že byste měli v pasu nevhodnou fotku. Ale protože se jmenujete třeba Fuk. V češtině celkem běžné příjmení. V angličtině? Trapná chvilka zaručena.

A právě o těchto jazykových minách bude dnešní povídání. Protože i jméno, které vám celý život připadá zcela normální, může v cizině způsobit slušný poprask.

Čeština má stovky krásných a tradičních příjmení. Jenže jakmile je převedete do jiného jazykového prostředí, mohou znít úplně jinak – a ne vždy lichotivě. Příjmení jako Fuk, Fuka, Fučík nebo Fučer mají u nás svůj význam, historický původ a běžné používání. Ale v anglicky mluvících zemích se jejich výslovnost nápadně blíží slovu „fu*k“, které asi netřeba překládat. Stačí, aby na vaší vizitce v zahraničí stálo jméno „Ing. Pavel Fuk“ – a i seriózní obchodní schůzka se promění v lekci potlačování smíchu.

U příjmení Fučer se může vyskytnout ještě jiný problém – koncovka „-er“ je v angličtině běžná u sloves přeměněných na podstatná jména (např. runner, driver), takže náhodný Američan si může vaše příjmení interpretovat jako „někdo, kdo fučí“.

Odkud to máme?

Není to ovšem důvod k ostudě. Tato jména mají zcela nevinný český původ. Například:

• Fučík je odvozen od slovesa fučet, tedy vydávat hlasité zvuky (jako vítr nebo někdy i člověk).
• Fuk může být přezdívka, označení drobné osoby nebo zkomolenina jiného jména.
• Fučer může být příjmení vzniklé z regionální varianty podobného základu.

Všechna tato jména mají v českém kontextu smysl a historii. Problém nastává až ve chvíli, kdy je vezmete „na výlet za hranice“.

Případová studie: Když jméno zní jako nadávka

Jazyková nedorozumění nejsou vtipná jen na sociálních sítích. Skutečné problémy s jménem mohou lidem komplikovat život třeba při práci v mezinárodní firmě, při rezervaci letenek nebo v komunikaci s úřady. Známý je například případ jisté paní s příjmením Fuková, které americký imigrační systém odmítal opakovaně uznat jméno kvůli „nevhodnému obsahu“. Případy tohoto typu řeší i čeští diplomaté, zejména v zemích, kde je jazyková citlivost vyšší.

Lze si jméno změnit? Ano – ale ne vždy to chceme

V České republice lze na základě zákona o matrikách a jménu požádat o změnu příjmení, pokud je jméno směšné, hanlivé nebo jinak nevhodné. Proces to není složitý, ale musí být odůvodněný. Pro mnoho lidí je však příjmení věcí identity, rodinného dědictví nebo hrdosti, a nechtějí se ho vzdát kvůli nějakým cizincům.

Jiní se naopak rozhodnou změnu udělat, zvláště pokud pracují v mezinárodním prostředí, nebo jejich děti navštěvují školu v zahraničí, kde se stávají terčem posměchu.

Proč je to vůbec problém? Může za to fonetika

Čeština má jiné zvukové vzorce než angličtina. Například krátké tvrdé „u“ (jaké je ve slově „Fuk“) zní v angličtině jako vulgarismus. Stejně tak kombinace „č“ nebo „ž“ jsou pro cizince těžko vyslovitelné, což vede ke zkomolení – a někdy i k nechtěnému smíchu.

Podobné je to s jinými jmény – například německé „Fuchs“ (liška) nebo anglické „Hell“ (peklo – vyslovuje se jako hel), což je i jméno reálné norské obce.

Je dobré mít nadhled. I když se jmenujete třeba Fučík a anglický kolega to nemůže vyslovit bez zrudnutí, neznamená to, že je něco špatně. Je to jen další důkaz, jak rozmanité a bohaté jsou naše jazyky – a že i obyčejné jméno může vyprávět nečekaný příběh.

A co vy? Máte příjmení, které v cizině vzbuzuje úsměv? Pokud ano, vítejte v klubu!