Největší jed socialismu jsme léta odstraňovali z domácností, teď opět zamořuje českou přírodu 

Ještě nedávno jsme si oddychli – konečně jsme vyházeli staré eternitové střechy, odizolovali trubky v panelácích a věřili, že s azbestem, tím tichým zabijákem minulého režimu, je konec. Jenže on se vrátil. Ne v nových stavbách, naštěstí, ale v odpadcích, které končí tam, kde nemají. A často bohužel i v přírodě.

V éře socialismu se azbest považoval za malý stavební zázrak. Levný, odolný, nehořlavý. Používal se skoro všude. V izolacích, v podlahách, na střechách (slavný eternit), ve školách, bytech, i továrnách. Lidé si ho dávali na dům stejně samozřejmě, jako si dnes pořídíme zateplení s dotací. Až později se ukázalo, že tenhle zázrak má temnou stránku.

Co vlastně azbest dělá?

Azbest se skládá z drobných vláken. Tak drobných, že když se materiál poškodí – třeba se rozřeže, navrtá nebo rozpadne vlivem počasí – uvolní se do vzduchu mikroskopické částečky, které vdechneme. A ty pak mohou způsobit rakovinu plic, azbestózu nebo smrtelný mezoteliom. Onemocnění, která se vyvíjejí pomalu, ale o to hůř se léčí. A co je nejhorší, nejsou cítit. Nejsou vidět. A nebolí. Až dokud není pozdě.

Zákon říká jasně: s azbestem opatrně

Česká republika zakázala používání azbestu v roce 1995. Ale co se starými stavbami, které ho stále obsahují? A že jich není málo. Střechy, paneláky, školky, bývalé družstevní sklady…

Proto existují přesná pravidla, jak s azbestem zacházet. Podle zákona o odpadech (č. 185/2001 Sb.) se jedná o nebezpečný odpad, který musí být odstraněn odborně, zabezpečeně a nahlášeně. A pokud se na něj někde narazí, musí se to předem ohlásit krajské hygienické stanici, nejpozději 30 dní před zahájením prací (podle zákona č. 258/2000 Sb.). Zjednodušeně řečeno: běžný člověk by se ho vůbec neměl dotýkat.

Azbest končí v přírodě

Problém je, že ne každý se pravidly řídí. Při rekonstrukcích starých objektů dochází k tomu, že lidé azbest jednoduše odvezou někam do lesa nebo na starou skládku za obcí. Jen aby nemuseli platit odbornou likvidaci.

A tak se dostáváme do situace, kdy azbest zamořuje okolí. Půdu, vzduch i vodu. Někdy ho najdete rozlámaný v příkopě u pole. Jindy se dostane do skládky s běžným odpadem. Výsledek je ale stejný, vlákna se uvolní do vzduchu a my je dýcháme.

Co dělat, když na něj narazíte?

Azbest se nedá poznat úplně snadno. Ale pokud narazíte na střešní desky, šedé trubky nebo izolaci, která vypadá podezřele stará a drobí se, zbystřete.

Rozhodně s tím nemanipulujte. Žádné sekání, pálení, přeřezávání. Zavolejte odbornou firmu – existují firmy certifikované na odstraňování azbestu, které to udělají bezpečně. Nahlaste nález obci nebo krajské hygienické stanici. I kdyby to byl jen podezřelý materiál, mají povinnost to řešit.

Nezodpovědnost se nevyplácí

Za neodbornou manipulaci s azbestem hrozí pokuty až do výše stovek tisíc korun, a to jak firmám, tak jednotlivcům. Ale víc, než peníze tu jde o zdraví. Vaše, vašich dětí, zvířat, lidí, kteří bydlí v okolí.

Azbest je pozůstatek doby, kdy se víc hledělo na cenu než na následky. Dnes už máme rozum, znalosti i zákony, které nám říkají, co s ním. Ale stejně se k nám vrací. Ne protože by se znovu vyráběl, ale protože se znovu špatně likviduje.

Takže když někde v přírodě zahlédnete rozbitý eternit nebo rozlámané potrubí, nechoďte kolem mlčky. Nejde jen o kus staré krytiny. Jde o tichého zabijáka, který si nevybírá.