Merkur skrývá skutečné bohatství. Podle vědců je plný diamantů
Merkur možná skrývá mnohem více, než se dosud myslelo. Nový experiment rekonstruující rané podmínky na nejmenší planetě sluneční soustavy potvrdil, že hluboko pod jeho povrchem se mohou nacházet gigantické zásoby diamantů, píše portál NewScientist.
Data shromážděná sondou Messenger na oběžné dráze NASA naznačují, že Merkur je bohatý na uhlík – prvek nezbytný pro vznik diamantů. Tento uhlík, který je na povrchu planety přítomen ve formě grafitu, se pravděpodobně rozprostírá v celém nitru planety, ačkoli jeho přesná forma závisí na teplotě a tlaku v daném místě.
Aby tuto teorii ověřili, provedli vědci z Univerzity v Lutychu pod vedením Bernarda Charliera experiment simulující podmínky uvnitř Merkuru před přibližně 4 miliardami let. V té době se planeta skládala z rozsáhlého oceánu magmatu obklopujícího malé kovové jádro.
Charlier a jeho tým umístili směs sloučenin nalezených na Merkuru do grafitového kovadlinového lisu, poté ji natlakovali na 7 gigapascalů a zahřáli na téměř 2 000 °C. Zjistili, že vzorek se zcela roztavil při teplotě kolem 1900 °C, což naznačuje, že za těchto podmínek mohly vznikat diamanty.
Diamanty na Merkuru
Vědce překvapilo, že teplota tání byla nižší, než se očekávalo. Při vyšších teplotách by vznikl grafit, nikoliv diamanty. Jak Charlier zdůrazňuje:
„Zjistili jsme, že je tam relativně chladno – chladněji, než jsme očekávali. Chladnější znamená větší šanci na získání stabilních diamantů.“
Podle vědců mohly tyto diamanty, když se v jádře vytvořily, vyplavat nahoru vnitřkem Merkuru a usadit se mezi jeho hustým kovovým jádrem a méně hustým silikátovým pláštěm. V průběhu milionů let se tloušťka diamantové vrstvy mohla zvětšovat a nyní může dosahovat až 200 metrů a tvořit asi 1 % celkové hmotnosti planety.
Charlier předpokládá, že jednotlivé diamanty v této vrstvě mohou být mnohem větší než ty, které se nacházejí na Zemi, ale zatím jde jen o teorii. „Buďme upřímní – nemáme představu o potenciální velikosti těchto diamantů,“ přiznává vědec.
Zdroj: NewScientist