Tato tajná přísada dodá betonu samoopravné vlastnosti. Je to budoucnost ve stavebnictví
Moderní betonové stavby se po několika desetiletích začnou rozpadat. Naproti tomu stavby postavené starými Římany jsou i po dvou tisících letech stále pevné. Inženýři nyní objevili složku, která pomáhá starobylému betonu opravit praskliny vlastními silami. Ukázalo se, že můžeme znovu vytvořit recept, díky němuž nové budovy vydrží déle. Povětrnostní vlivy a namáhání mohou v betonu způsobit drobné trhliny, které se mohou rozrůst do mnohem větších trhlin a nakonec ohrozit celistvost celé konstrukce, jak píše server New Atlas.
To může vyžadovat nákladnou údržbu nebo výměnu, aby se zabránilo katastrofám. Naproti tomu starořímské stavby odolávají zkoušce času již více než dvě tisíciletí. Proto vědci již dlouho zkoumají vzorky materiálů pod mikroskopy, aby odhalili složky, které jim dodávají takovou pevnost. Zjistili, že převládajícím materiálem je pucolán, vyrobený ze sopečného popela z určité oblasti Itálie. Vápno také pomáhá betonu v mořském prostředí, jako jsou mola, časem zesílit.
Jedna z běžných složek – milimetrové kousky bílých minerálů, tzv. vápencové klasty – byla obvykle považována za vedlejší produkt, ale v nové studii vědci zjistili, že k jejich přítomnosti může být důvod. Tým použil několik zobrazovacích a chemických mapovacích technik, aby vápencové klasty prozkoumal mnohem podrobněji, a zjistil, že jsou vyrobeny z typů uhličitanu vápenatého, které zřejmě vznikly při vysokých teplotách. To naznačuje, že byly vyrobeny přímým přidáním („mícháním za tepla“) páleného vápna, reaktivnější formy vápna, o níž se předpokládá, že ji používali již staří Římané.
Výhody míchání za tepla jsou dvojí. Za prvé, zahřátím betonu na vysokou teplotu dochází k chemickým procesům, které by nebyly možné, kdybyste použili pouze hašené vápno, a vznikají sloučeniny, které by bez vysoké teploty nevznikly. Za druhé, tato zvýšená teplota výrazně zkracuje dobu vytvrzování a tuhnutí, protože všechny reakce jsou urychleny, což umožňuje mnohem rychlejší výstavbu. Vápenné klasty však hrají aktivní roli i při samoregeneraci betonu.
Proces míchání za horka způsobuje, že složky jsou křehké, takže když se v betonu vytvoří drobné trhliny, procházejí vápencovými klasty snadněji než okolním materiálem. Když se voda dostane do trhlin, reaguje s vápnem a vytvoří roztok, který ztvrdne zpět na uhličitan vápenatý a ucpe trhliny. Může také reagovat s pucolánovým materiálem a beton dále tvrdnout. Tento mechanismus samoopravy může být hlavním faktorem dlouhé životnosti starořímských betonových konstrukcí.
Pro ověření hypotézy pak výzkumníci vyrobili vzorky starověkého a moderního betonu smíchané za tepla. Poté je nechali prasknout a voda jimi po delší dobu protékala. Po dvou týdnech se v prastarém vzorku betonu zacelily trhliny, které bránily průtoku vody. Na druhou stranu se moderní materiál vůbec nezahojil. Výzkum byl publikován v časopise Science Advances.
Zdroj: redakce, newatlas.com, science.org