Příští doba ledová – máme se jí bát?
Když se řekne doba ledová, obvykle si představíme globální ochlazení klimatu a dominanci ledovců. Výzkumy totiž ukazují, že klimatický cyklus na Zemi se mění z teplých období (interglaciál) na doby ledové, píše Oceánografická instituce na svém webu Oceánografická instituce na svém webu. Znamená to, že máme očekávat to nejhorší?
Cykličnost zemského klimatu souvisí se změnami sklonu rotační osy planety (každých 41 000 let), se změnami orientace oběžné dráhy naší planety kolem Slunce neboli s precesí planety (každých 23 000 let) a se změnami tvaru této dráhy – z eliptické na kruhovou (každých 100 000 let). Teorii, že všechny tyto změny mohly vést ke vzniku doby ledové, poprvé navrhl James Croll v 19. století a plně ji rozvinul Milutin Milankovitch v roce 1938.
Konec interglaciálu a pomalý pochod do další doby ledové může trvat až tisíce let, takže bychom se možná neměli obávat. Oxid uhličitý a další skleníkové plyny přece zmírňují a vyrovnávají rychlost ochlazování planety, ne? Vlastně to může být jeden z nezjevných přínosů globálního oteplování, ale i tak bychom na něj neměli být pyšní.
Globální oteplování začalo v minulém století a je za něj zodpovědný člověk. Počítačové modely se používají k předpovídání změny klimatu podle různých scénářů skleníkového efektu a Kjótský protokol doporučuje aktivní opatření ke snížení emisí CO2, které přispívají k oteplování.
Foto: 358611 / Pixabay
Zemské klima se v minulosti rychle měnilo a může se měnit i v budoucnu. Někteří vědci tvrdí, že globální oteplování, v rozporu s logikou, by mohlo na severní polokouli přivodit novou malou dobu ledovou.
Důkazy o rychlé změně klimatu nemusíte složitě hledat, stačí se podívat na ledová jádra z Grónska a Antarktidy. Vykazují zřetelné známky dlouhodobých změn oxidu uhličitého a zástupných teplot. Ty souvisejí s poslední dobou ledovou a jejím přechodem do současné teplé doby meziledové. To však není vše. Vědci objevili chaotické kolísání teploty přibližně jednou za 1500 let, které se liší od pravidelných oscilací rozložených v čase. Vypadají spíše jako náhlé, desítky let trvající přechody mezi chladným a teplým klimatem, po nichž následují dlouhé přestávky v jednom z obou stavů.
Nejznámějším příkladem takového jevu je ochlazení v období mladšího dryasu před přibližně 12 000 lety. Název je odvozen od dubu osmilistého, tundrového horského keře, jehož pyl byl nalezen v sedimentech z tohoto období. Tato událost začala a skončila během deseti let a po dobu tisíce let, kdy trvala, byla oblast severního Atlantiku chladnější asi o 5 stupňů Celsia.
Dynamika oceánů
Existuje pouze jeden skutečný mechanismus, který může hrát hlavní roli při určování ustálených stavů našeho klimatu a toho, co způsobuje přechody mezi nimi – je to dynamika oceánů. Jak?
Aby se vyrovnalo nadměrné zahřívání v blízkosti rovníku a ochlazování na zemských pólech, přenášejí atmosféra i oceán teplo z nižších do vyšších zeměpisných šířek. Teplejší povrchové vody se ve vysokých zeměpisných šířkách ochlazují a uvolňují teplo do atmosféry, které je pak vyzařováno do vesmíru. Tento tepelný motor snižuje teplotní rozdíly mezi rovníkem a pólem a je hlavním mechanismem zmírňování zemského klimatu.
Při vyšších teplotách povrchu oceánu v nízkých zeměpisných šířkách se uvolňuje vodní pára v důsledku nadměrného výparu oproti srážkám. Vzniklý plyn je pak spolu s částí přebytečného tepla transportován směrem k pólům. Ve vyšších zeměpisných šířkách padá tato vodní pára ve formě srážek. Jedná se o součást druhé hlavní složky klimatického systému – hydrologického cyklu. Oceánské vody se na své cestě k pólu ochlazují, a proto jsou hustší. Pokud se dostatečně ochladí, mohou vytvářet studené, husté proudy, které se šíří směrem k rovníku do velkých hloubek. To vede k udržování cirkulačního systému, který přenáší teplé povrchové toky směrem k oceánům ve vysokých zeměpisných šířkách. Koloběh je ukončen oceánským mícháním, které pomalu mění studenou hlubokou vodu v teplou povrchovou.
O klimatu oceánů v delších časových intervalech máme jen omezené znalosti. Přesto se podařilo zjistit, že severní Atlantik je nejstabilnější částí celého systému. Změny, ke kterým v oceánech dochází, jsou přirovnávány k malé době ledové. Vědci se domnívají, že taková doba ledová nám hrozí, ale není to důsledek cyklického ochlazování naší planety, nýbrž poruch v přenosu energie v oceánech, které koneckonců pokrývají většinu Země.
Otevřenou otázkou zůstává, zda se změna klimatu projevuje v atmosféře nebo v oceánech, nebo zda výkyvy v oceánské a suchozemské sekvestraci uhlíku mohou zesílit účinky změny klimatu. Vědci jsou přesvědčeni, že globální oteplování by mohlo ochladit klima.
Za posledních 40 let jsme byli svědky nárůstu průměrné globální teploty. Oceány díky své velké tepelné kapacitě zachytily malé, ale výrazné změny teploty. K největším výkyvům dochází v přípovrchových vodách, ale oteplování lze zaznamenat i v hloubce 3 000 km v severním Atlantiku.
Závěry? Stejné jako ty, které opakují ekologové, kteří chrání naši přírodu. Zpomalme. Přestaňme používat fosilní paliva a přejděme na alternativní zdroje energie.
Na druhé straně bychom neměli očekávat „skutečnou“ dobu ledovou příliš brzy. Němečtí vědci publikovali výzkum, který naznačuje složitý vztah mezi slunečním zářením a atmosférickým CO2, který vede ke globálnímu oteplování. Podle odhadů se příští doba ledová opozdí nejméně o 50 000 let, a pokud k tomu připočteme vliv globálního oteplování, zpoždění se zvýší na 100 000 let. V tomto ohledu se můžeme cítit bezpečně.
Zdroj: whoi.edu