Jakou souvislost má kulečníková koule se vznikem plastů?

Možná to zní překvapivě, ale u kolébky plastů stál kulečník. Ano, společenská hra, kterou moc dobře známe ze současnosti, a jejíž historie sahá až do 16. století. V průběhu času se ke hře používaly koule vyrobené z hlíny, dřeva a slonoviny, uvádí se na webu PlasticsTheMag. Jenže nastal problém.

Tím problémem bylo, že z jednoho sloního klu bylo možné vyrobit pouze tři koule. Jinými slovy, Jedna sada koulí (osm barevných a jedna bílá) představovala životy tří slonů. V 19. století byl kulečník v Americe nesmírně populární a slonů ubývalo.

V roce 1863 vypsala americká společnost Phelan & Collender odměnu ve výši 10 000 dolarů (cca 219 620 Kč) za vynález hmoty, která slonovinu nahradí. Přepočet odměny na dnešní hodnotu je zhruba 192 075 dolarů (cca 4 miliony Kč). Na výzvu odpověděl šestadvacetiletý americký tiskař John Wesley Hyatt a v roce 1865 si patentoval kouli s jádrem z dřevěných vláken pokrytých směsí šelaku a slonovinového prachu. Tyto koule se ale neujaly.

Hyattův další vynález spatřil světlo světa v roce 1868. Mladému vynálezci pomohla náhoda v podobě rozlité láhve kolodia. Jen na vysvětlenou, tiskaři používali tento materiál k potažení konečků prstů, aby zabránili popálení při dotyku s horkým olovem. Rozlitá kapalina ztuhla do čiré pevné hmoty. 

Ukázalo se však, že vysoce nitrovaná celulóza je vysoce hořlavá, a dokonce i výbušná. Kulečníkové koule vyrobené z účastí tohoto materiálu občas explodovaly, což se pochopitelně hráčům příliš nelíbilo. Zvláště ve chvílích, kdy se jim dařilo. Hyatt, který neměl žádné formální vzdělání v chemii, tedy strávil v kůlně za svým domem další rok nekonečným experimentováním.

Nakonec zjistil, že smíchá-li nitrocelulózu s kafrovým olejem, vyrobí silný a lehký materiál, který lze tvarovat a barvit. 12. července 1870 si nechal vynález patentovat a nový materiál nazval „dobrou náhražkou slonoviny při výrobě kulečníkových koulí nebo předmětů různých druhů, kde je žádoucí dosáhnout houževnatosti, tvrdosti a pružnosti“. Krátce poté si Hyatt a jeho bratr pořídili ochrannou známku na „celuloid“ a založili společnost Albany Billiard Ball Company. A tak se tedy zrodil materiál, který připravil půdu pro všechny další materiály, které dnes známe jako plasty. Jejich vývoj v čase zachycuje video.

Ještě malá zajímavost k celuloidu. Ten se nějakou dobu používal k výrobě kulečníkových koulí, ale byl příliš křehký, a tak byl nakonec ve 20. století nahrazen jinými syntetickými materiály, například bakelitem. Celuloid se ale nakonec na dlouhý čas uchytil ve filmovém průmyslu jako materiál pro výrobu filmů. Měl však velký nedostatek, a tím byla jeho hořlavost. Jen pro zajímavost, víte, proč jsou promítací kabiny ve starých kinosálech izolovány od diváckého prostoru stěnou s malými okénky? Částečně kvůli hluku, ale hlavním důvodem je, aby případný požár v kabině neohrožoval diváky. Že toto opatření nebylo bezdůvodné, dokazují statistiky z USA z roku 1936, které tvrdí, že v průměru každých 18 dní uhořel jeden americký promítač.

Neexistují žádné důkazy o tom, že Hyatt odměnu 10000 amerických dolarů za svůj objev skutečně obdržel. Jednoznačné ale je, že vynález mladého amerického tiskaře zanechal hlubokou stopu v historii a zanechává ji dodnes. Zodpovědnost za to, zda tato stopa bude mít nakonec pozitivní důsledek pro lidstvo, už rozhodně neleží na něm.

Zdroj: plastics-themag.com; wikipedia.com