„Ďáblův jed“ zabil na ruském Bajkonuru více než 150 lidí. Komunisté katastrofu léta tajili

Raketová paliva jsou velmi nebezpečné látky. Během studené války pokřtili sovětští vědci jedno z nich na „ďáblův jed“. Ne bezdůvodně. Palivo bylo extrémně žíravé, nestabilní a vedlo k obrovské katastrofě na Bajkonuru, kterou komunisté dlouhá léta tajili.

Ve 20. století byly balistické rakety stále ještě technickou novinkou a vědci na obou stranách Atlantiku přemýšleli, jak zlepšit jejich schopnosti. Experimentovalo se s různými látkami, které sloužily jako palivo pro rakety i rakety pro výzkum vesmíru. Jedním z oblíbených řešení byla hypergolická paliva. Ty se skládají ze dvou kapalných složek (redukční činidlo a oxidační činidlo), které se po spojení samovolně vznítí, a nevyžadují tak vnější zapalování.

Nenáviděná RFNA
Oblíbeným okysličovadlem, se kterým se experimentuje téměř od počátku vývoje raketového paliva, je kyselina dusičná a její různé směsi. Jedna z nich je známá jako RFNA (červená dýmavá kyselina dusičná). Skládá se ze 73 % z plynného dusíku a 27 % z tetroxidu diazotitého. Je velmi účinná, ale má i své temné stránky.

RFNA z roku 1945 nenáviděla každého, kdo s ní měl něco společného. Byla to čistá a trvalá nenávist. Ne bezdůvodně.

RFNA byla především extrémně žíravá látka. Musela se skladovat v hliníkových nádobách při nízkých teplotách, protože v teplejším dni se na dně nádoby tvořila lepkavá usazenina. Účinky byly ještě horší, když se kyselina dostala do kontaktu s nerezovou ocelí. Velmi rychle ji zničila a vytvořila nazelenalý rosol, který se špatně hodil jako palivo.

Proběhly také pokusy se skladováním RFNA v titanových nádržích. Dne 29. prosince 1953 ponořil technik na základně amerického letectva vzorky titanu do kyseliny.

… náhle, bez jakéhokoli varování, jeden nebo více vzorků explodovalo, vymrštilo ho to do vzduchu, zasypalo kyselinou a střepy skla a naplnilo místnost oxidem dusičitým. Technik, pravděpodobně naštěstí pro něj, zemřel udušením, aniž by nabyl vědomí.

RFNA útočí na kůži a maso s dravostí hejna piraní. Jen jedna kapka zanechá na ruce jizvu i po patnácti letech.

Protože na tango jsou potřeba dva
Jak jsme se již zmínili, RFNA se používala hlavně ve formě okysličovadla a k odpálení rakety jste stále potřebovali reduktor. Jedním z nich je neméně nebezpečný hydrazin, konkrétně 1,1-dimethylhydrazin, známý také jako UDMH. Toxická a karcinogenní látka, jejíž výzkum začal v SSSR v roce 1949. Od poloviny 50. let se používala jako raketové palivo a její kombinaci s RFNA sovětští vědci nazývali „ďáblův jed“. Tento jed zabil v roce 1960 více než 150 lidí pracujících na kosmodromu Bajkonur.

Niedelinská katastrofa
V roce 1960 pracoval na kosmodromu Bajkonur tým vědců pod vedením maršála dělostřelectva Mitrofana Niedelina na vývoji raket R-16. Rakety, které navrhl inženýr Michail Jangiel, používaly jako palivo již zmíněný „ďáblův jed“, kombinaci RFNA a hydrazinu UDMH. Měly být hotové až v červenci 1961, ale Niedelin spěchal, aby předběhl jinou skupinu výzkumníků pracujících na alternativní technologii. Důsledky tohoto spěchu se ukázaly jako katastrofální.

Vzhledem k rizikům spojeným s používáním „ďáblova jedu“ byly vypracovány zvláštní bezpečnostní postupy. Během doplňování paliva by měl být na startovací rampě pouze nezbytný personál a veškeré úpravy na raketě by měly být prováděny s prázdnými palivovými nádržemi. Bohužel tyto postupy nikdo nedodržel. Dokonce ani sám Niedelin ne. Maršál si rád postavil židli na startovací rampě a pozoroval práci inženýrů. Tímto způsobem dal signál svým podřízeným, aby to udělali také.

Neúspěšné testy
Když se 23. října připravovaly závěrečné testy, technici plnící palivové nádrže to dělali poprvé. Důvodem bylo rozhodnutí Michaila Jangiela, že žádné předchozí cvičení na testovacím modelu není nutné a pouze by projekt zdrželo. Mechanismus, který je zodpovědný za spojování obou složek paliva, rovněž nebyl včas opraven. Membrány oddělující látky od hlavní spalovací komory byly na jedno použití a ne vždy se řádně oddělily. Aby si Jangiel ověřil, že celý proces funguje správně, nechal technika pozorně poslouchat zvuk proudící kapaliny. Stačil by malý únik a jedovatý plyn by vedl k jeho smrti.

Testy však neproběhly podle plánu. Nálože, které roztrhly membrány palivového potrubí, byly náhodně odpáleny, což způsobilo vniknutí kyseliny dusičné do spalovací komory. Pro lidi to nepředstavovalo velké nebezpečí, ale RFNA byla natolik korozivní, že mohla vážně poškodit raketu během dvou dnů. Závod s časem začal.

Spěch je Satanův vynález
Mahoemtova slova bohužel dobře ilustrují události, které se odehrály 24. října 1960 na Bajkonuru. Niedelin narychlo pozval sovětské hodnostáře na tento den, zatímco zbytek týmu se v potu tváře připravoval na neplánovaný start rakety. Kvůli nedostatku času bylo nutné některé úkoly improvizovat. V rozporu s postupem byly baterie aktivovány tak, aby nízká teplota vzduchu (blížila se zima) neměla nepříznivý vliv na jejich provoz. Zároveň jeden z techniků nesprávně nastavil programovaný rozdělovač napětí (PDN) do polohy „Po vypálení“. Tuto chybu později opravil jiný inženýr, ale taková pozdní změna nastavení měla katastrofální následky.

Během přeměny došlo k propojení obvodu s dříve aktivovanými bateriemi a následnému protržení membrán, které bránily průtoku „ďáblova jedu“ do spalovací komory druhého stupně. Výfukové plameny z motorů druhého stupně rychle pronikly do motoru prvního stupně a vedly k mohutné explozi.

Všichni v bezprostřední blízkosti rakety byli okamžitě spáleni plameny. Ty, kteří stáli o kousek dál, potkal ještě horší osud. Byli upáleni zaživa nebo otráveni jedovatým plynem. Maršál Niedelin také zemřel. Netrpělivě čekal na odklady, opustil hodnostáře a vydal se na startovací rampu. Michail Jangiel naopak přežil. Měl obrovské štěstí. Těsně před výbuchem si šel zapálit cigaretu.

Svět po katastrofě
Při havárii na Bajkonuru zahynulo celkem asi 150 lidí, i když se předpokládá, že tento počet může být podhodnocený. Celá událost byla ještě téhož dne na příkaz Nikity Chruščova utajena a rodinám obětí bylo sděleno, že příčinou smrti byla letecká havárie. Sovětské úřady provedly vyšetřování, ale Brežněv trval na tom, aby komise, která se případem zabývala, nehledala viníky. Vysvětlil, že „viníci již byli stejně potrestáni“.

Michail Jangiel utrpěl po nehodě infarkt a dlouhé měsíce nemohl najít práci.

Výzkumný program rakety R-16 byl obnoven v lednu 1961 a první úspěšný let se uskutečnil v listopadu. Problémy s mezikontinentálními raketami R-16 měly být jedním z důvodů Chruščovova rozhodnutí instalovat na Kubě rakety středního doletu.

Přesně tři roky po katastrofě na Bajkonuru došlo k další nehodě. Při výměně žárovky způsobil jeden z vojáků zkrat a požár v silu balistické rakety R-9A. Od té doby je 24. říjen považován za smolný den kosmodromu a žádné lety se zde nekonají.

Místo katastrofy je dodnes opuštěné, tragédii připomíná pouze kámen.

Sovětské úřady tuto katastrofu uznaly až v roce 1989.

Zdroj: Wikipedia